O našich technikách zušlechťování skla
Ve stopách úžasných předků

Broušení skla

Broušení skla bohatým dekorem je tradiční rukodělná technika dekorativního zušlechťování skla. Výbrusem se zdobí zejména vázy, mísy, ploché podnosy, karafy, lahve, košíky, stolní nápojové sklo a další tvary praktického využití.

Z technického pohledu se jedná o mechanické odebírání skla volným nebo vázaným brusivem. Provádí se řezy pomocí kotoučů (nejčastěji diamantových, ale též karborundových a elektritových chlazených vodou), otáčených kolem vertikální osy na kuličském stroji, nebo kolem horizontální osy na stroji hladinářském. Za základní řezy považujeme řezy klínové, oblé, rovné a hranolové. Z řezů klínových vznikají obrazce ve formě hvězd, muřin, kozlíků, pazourů, vídeňské maty či tříhranných, šestihranných nebo osmihranných kamínků. Řezy oblé pro změnu nechají vzniknout tzv. kůglata, špulky či fleky. Smyslem techniky broušení skla bohatým dekorem je snaha z těchto prvků vytvořit bohatý vzor, často rozprostřený po celé vnější ploše výrobku. Povrch takto zdobeného skla odráží od jednotlivých hran dopadající světlo a vytváří tak třpytící se ornament.

Touto technikou je sklo zdobeno od 17. století. Ušlechtilý lesk českého broušeného skla úzce souvisí s vynálezem olovnatého křišťálu, který je dobře tavitelný a má výborné optické vlastnosti. Zároveň je měkčí a snáze brousitelný než sodnodraselné sklo a lesku řezů se většinou dosahuje leštěním v kyselině. Dříve se olovnatý křišťál tavil a brousil s obsahem 30% PbO, dnes nejčastěji s 24% oxidu olovnatého.

Původně toto sklo sloužilo jako imitace drahých kamenů v Benátkách. U nás se začalo tavit po roce 1710. Nejdříve v Turnově, později na Jablonecku a Železnobrodsku.

Vzory, které se dnes vybrušují, vycházejí z hluboké technické i výtvarné tradice našeho kraje. Brusič, na kterého jsou kladeny nároky spojené s nejvyšší kvalitou provedení, musí být nejen přesný v technice samotného broušení, ale nezbytné jsou pro něho i dekorativní představivost a smysl pro kompozici, aby dokázal vkusně kombinovat jednotlivé prvky, lesklé a matné plochy výbrusu.   

Broušení skla bohatým dekorem je vysoce hodnotná práce lidských rukou, obohacená o výtvarný cit a schopnost improvizovat a vytvářet nové dekory.


Miroslav Valenta, bývalý rytec firmy Sklo Šafránek  

Rytí skla

Technika zdobení skla rytím patří mezi velmi staré, dnes již tradiční rukodělné způsoby dekorativního zušlechťování skleněných předmětů.

Její historie i technický princip sahá až do antiky, kdy podobnou metodou vznikaly rytiny kamejí a gem do přírodních, velmi tvrdých materiálů - achátů, později horského křišťálu. Technický i výtvarný vrchol rytí skla přichází na počátku 17. století, kdy tato technika zklasičtěla a tento stav zůstal i po celá nasledující období baroka, rokoka i klasicismu.

Rytí, přesněji řezání skla se v českých zemích vyvinulo za vlády císaře Rudolfa II., velkého milovníka umění. Přírodní materiály byly v té době stále více nahrazovány taveným sklem, které usnadnilo rozvoj zdobivým technikám ve zvýšené poptávce po stolním a reprezentačním skle. Řezané sklo se tak přímo zasloužilo o světový věhlas českého křišťálu a je dodnes vskutku královským řemeslem. 

Rytí (řezání) skla je práce specifická svou rukodělností, tj. přenesením lidského citu a šikovnosti do obrázku na skle. Je to technika nezaměnitelná a neproveditelná moderními technologiemi. 

V čem spočívá její kouzlo? Jde prakticky o řezání do povrchu skleněného předmětu. Z odběru skla a jednotlivých řezů se skládá a "modeluje" výsledný obrázek. Stejně jako malíři štětec, sochaři dláto či grafikovi rydlo, jsou rytci nástrojem otáčející se kolečka, nejčastěji měděná, karborundová, elektritová a diamantová . Při práci rytec nanáší na jejich obvod tenkou vrstvu emulze smirkového prášku a petroleje, čistého petroleje nebo vody, čímž z nich vytvoří řezný kotouček, který dokáže odebírat tvrdou hmotu skla a zanechá na něm potřebnou matnou stopu. Střídáním různých velikostí a profilů koleček lze jak odebírat velké plochy skla, tak tvořit miniaturní výjevy složené z mnoha detailů. Rytecké dílo je v podstatě klasický reliéf, nejčastěji však reliéf negativní (pozitivní je využíván v mnohem menší míře), který je zahlouben do povrchu skla. Živost a plastičnost získává rytina teprve průchodem světlem zezadu skrz předmět.

Rytí skla je nejnáročnější technika zušlechťování skla. Kvalita provedení přímo závisí na čase a preciznosti, které rytec své práci věnuje.


Miroslav Valenta, bývalý rytec firmy Sklo Šafránek  

 Zpět na Technika